padla černá tma
jdu v kapkách deště
které se odráží ve světle lamp
ztichlých, osamělých ulic
v šumění kapek čistících omšelé chodníky
jdu s bláznivým úsměvem
a mokrými vlasy ve tváři
jedna z mála chvil
kdy si má duše dopřává
koupel (ve špinavém dešti)
světla domů se ztrácí v mlze
abych se tak brzy ztratil
i já ...
(září 1995 či 2007?)
středa 10. října 2007
neděle 30. září 2007
Blázen jsem ve své vsi
Blázen
Blázen jsem ve své vsi,
znají mne smutní psi,
bílí psi ospalí,
plynoucí do dáli,
žádný z nich neštěká:
těší mne zdaleka,
jsou to psi oblaka,
běží a nekvílí.
Smutkem jsou opilí,
kam jdeme, nevíme:
požehnej duši mé.
Pastýři prastarý
s hlubokými dary
měsíci a bdění,
s trny na temeni
těžkém, rozbodaném
jako srdce.
Amen
Bohuslav Reynek
Dívám se z okna svého bytu na šedobílé psy, jak plynou po obloze sem tam protkané stužkou výfukových plynů kovových ptáků a zpívám si už třetí den písničku – básničku od Bohuslava Reynka zhudebněnou mým kamarádem kdysi před léty. Zvláštní, jak jeden text propojuje tolik věcí: dlouhý život a dílo básníka, grafika a překladatele, který se nebál rozkročit z Čech až pod úpatí Alp, aby se potom vrátil s rodinou na Vysočinu a tam čelil zvratům pohnutého 20. století prostým životem na statku v malé vesnici (jak se liší ta pověstná, mnohými opěvovaná „Vysočina“ od toho, co vídávám z dálnice Praha-Brno, v čem je její kouzlo?);
moje nahlížení do kulturního dění minulých desetiletí – spousta jmen mi něco říká, ale připadám si, jako bych zůstával až příliš často jenom v předpokoji „literárních a intelektuálních salónů“ (inu, i ve školních lavicích se taky dobře spávalo) až po vzpomínky na kamaráda, s kterým jsem toho kdysi tolik prožil, a který byl po nějakou dobu mým „učitelem“, ovšem poslední roky jsme se už moc neviděli.....
Možná, že ne náhodou se ke mně tahle báseň dostala znovu zrovna teď: „kam jdeme nevíme, požehnej duši mé, pastýři prastarý....“
Pěknou neděli vám všem!
Blázen jsem ve své vsi,
znají mne smutní psi,
bílí psi ospalí,
plynoucí do dáli,
žádný z nich neštěká:
těší mne zdaleka,
jsou to psi oblaka,
běží a nekvílí.
Smutkem jsou opilí,
kam jdeme, nevíme:
požehnej duši mé.
Pastýři prastarý
s hlubokými dary
měsíci a bdění,
s trny na temeni
těžkém, rozbodaném
jako srdce.
Amen
Bohuslav Reynek
Dívám se z okna svého bytu na šedobílé psy, jak plynou po obloze sem tam protkané stužkou výfukových plynů kovových ptáků a zpívám si už třetí den písničku – básničku od Bohuslava Reynka zhudebněnou mým kamarádem kdysi před léty. Zvláštní, jak jeden text propojuje tolik věcí: dlouhý život a dílo básníka, grafika a překladatele, který se nebál rozkročit z Čech až pod úpatí Alp, aby se potom vrátil s rodinou na Vysočinu a tam čelil zvratům pohnutého 20. století prostým životem na statku v malé vesnici (jak se liší ta pověstná, mnohými opěvovaná „Vysočina“ od toho, co vídávám z dálnice Praha-Brno, v čem je její kouzlo?);
moje nahlížení do kulturního dění minulých desetiletí – spousta jmen mi něco říká, ale připadám si, jako bych zůstával až příliš často jenom v předpokoji „literárních a intelektuálních salónů“ (inu, i ve školních lavicích se taky dobře spávalo) až po vzpomínky na kamaráda, s kterým jsem toho kdysi tolik prožil, a který byl po nějakou dobu mým „učitelem“, ovšem poslední roky jsme se už moc neviděli.....
Možná, že ne náhodou se ke mně tahle báseň dostala znovu zrovna teď: „kam jdeme nevíme, požehnej duši mé, pastýři prastarý....“
Pěknou neděli vám všem!
pondělí 19. března 2007
Pro začátek
Jdi a hledej.
Nezůstávej stát a nepřestávej hledat.
Třeba Ti jednou řeknou -
no a co jsi našel?
Našel jsi vůbec něco?
Na tohle jim neodpovídej.
Na tohle odpovídej jen sám sobě.
Protože oni nevědí, že člověk nemusí najít.
Ale že musí hledat.
Oni to nemůžou vědět.
A když budou říkat, že něco končí, nevěř jim.
A když ty sám budeš mít pocit, že něco končí - začni!
Vykroč!
Rozběhni se a běž!
Tak to jen tak pro začátek mého bločku, postřehů ze života i z hlubin mé duše:-) Nechť mě tento citát z kurzu Prázdninové školy Lipnice provází v mém vykročení :-)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)